O nás

TYPOGRAF, DESIGNÉR A TISKAŘ


Michael Plátek, narozen v Liberci 1966

„Tak trochu jsem se vymanil z rodinné tradice. Můj otec knihař mi vždy říkal „knihařina nemá budoucnost, buď tiskařem“. V patnácti letech mě nic lepšího nenapadlo, a tak jsem otce poslechl. Vystudoval jsem polygrafickou školu v Rumburku a po dokončení nastoupil do fabriky (bývalá Severografia, n. p.). Společně se svým otcem jsme tam pracovali až do roku 1992. Tenkrát jsem si založil firmu, abych využil všech znalostí, které mi studium a praxe daly. Brzy ale jsem zjistil, že to nestačí. Počítače, o kterých jsem do té doby jen slyšel od jiných, se staly nezbytností. Natolik mě zlákaly, že jsem se přihlásil na České vysoké učení technické v Praze (fakulta elektrotechniky, katedra počítačů). Zde jsem se setkal s opravdu pro mne dosud nepoznaným a zajímavým prostředím s velmi kvalitním přístupem profesorů a lektorů. ČVUT mě natolik ovlivnilo, že se dál zabývám svým oborem rozšířeným o digitální technologie v tisku a reklamě.“

Málokterý vynález zasáhl tak hluboko do života člověka a lidské společnosti jako vynález knihtisku a mnohem pozdějších technik kamenotisku, světlotisku, ofsetu, hlubotisku a dnes moderních digitálních technik.
Tisk se stal nejdůležitějším prostředkem, spojujícím myšlenkově miliony lidí. Nemíním jím pouze denní tisk, noviny, ale také časopisy, knihy, brožury, katalogy, obrazová díla a další tiskové výrobky, u nichž jde o vyjádření nějaké myšlenky písmem nebo obrazem a o její sdělení velkému okruhu osob. Myšlenkový obsah tisku je podstatou jeho významu.
Tisk nabyl své nynější důležitosti jen pomalým staletým vývojem, avšak jeho vliv a účinky byly a jsou nesmírné. Knihtisk pomohl osvobodit lidstvo ze středověkého tmářství, pomohl rozšířit do širokých lidových vrstev vzdělanost a zejména její základ - umění číst a psát, uchoval příštím generacím zkušenosti a vědomosti předchozích generací i přetvářet společnosti. Stal se nezbytnou součástí celé lidské civilisace a kultury.
Dětský slabikář, vystřihovánky, omalovánky i kostky polepené obrázky jsou první tisky, s nimiž se setkává již dítě. Potom následují pohádkové knížky, školní učebnice, hudebniny, beletrie, obrázkové časopisy, atlasy atd., a tak bychom mohli vypočítávat nesmírné množství mnohotvárných tiskových výrobků. Stýkáme se s nimi a používáme je tak samozřejmě, že již o nich ani neuvažujeme, ale v praktickém životě bychom se bez nich nemohli obejít.
Kdyby nebylo tisku, neměli bychom každému dostupné knihy, učebnice, noviny, časopisy, hudebniny ani jiné tiskoviny. Chybělo by mohutné myšlenkové pojítko mezi lidmi, národy, generacemi. Byli bychom asi na takovém stupni vývoje, jako byl svět na počátku 15. století před vynálezem knihtisku. Tehdy bylo umění číst a psát vyhrazeno jen malé privilegované vrstvě světských a církevních feudálů. Knihy se rozmnožovaly jen velmi pracným a pomalým opisováním, byly velmi drahé, i když umělecky často velmi hodnotné.
Vzdělanost zůstávala po staletí na stejně nízké úrovni, společnost byla pod vlivem nejrůznějších pověr. Z tohoto stavu nevědomosti osvobodil lidstvo teprve knihtisk a přibližně současně s ním do Evropy přišlý vynález papíru. Za začátek novověku se pokládá objevení Ameriky, ale není bez významu, že zhruba v téže době se začal šířit knihtisk a tím i vzdělanost, nastal rozvoj přírodních věd, rozmach techniky, průmyslu a obchodu a plné národní i sociální uvědoměni. V celém tomto přerodu měla kniha a časopis hluboký vliv.
Současný stav civilizace již není možný bez tisku. Můžeme sice měnit náplň, formu i techniku tisku, nemáme však žádný prostředek, který by jej mohl plně nahradit. S tiskem přicházíme do styku všichni. Mnozí z nás však přicházejí nebo budou přicházet do těsného styku také s tvůrčí stránkou vytváření knihy nebo časopisu, s jejich výrobou i distribucí, třeba jako přispěvatelé časopisů, jako spisovatelé, jejichž rukopis bude tištěn, jako překladatelé, redaktoři knih i časopisů, fotografové uveřejňující své záběry, ilustrátoři, grafikové nebo jako pracovníci vydavatelství a knihkupectví.

Titulní obrázek na obálce k publikaci ROZEVLÁTÁ SETKÁNÍ autora Richarda Gamina

Mé snové tě líbá po těle jak sklenku vína rty oněžní tvůj klín jazyk slov zbavený křičí touhy a mě šimrá tisíce per v touhách plavat s tebou v lotosový květ…

u nás již vydána jako druhá povídková publikace, doprovázena něžnými kresbami akademické malířky Dagmar Hotařové z Brna.

První reakce na sedm povídek, které jsou v podstatě segmenty jednoho příběhu, byť účelově chronologicky trochu zpřeházeného, byla ve smyslu příliš intimní! Byl bych rád, kdyby tam v některých momentech té přílišné intimnosti opravdu bylo, protože jen tak by byl alespoň zčásti naplněn záměr zobrazit touhu po emocích, lásce a přátelství v širších souvislostech. Cožpak právě tahle touha, která nás každého více či méně celým životem provází, není věcí bytostně intimní?

Hned v úvodu první povídky Přiznání se jedna z hlavních osob bez zábran představuje jako člověk povrchní a bezohledný. Postupem času, ve kterém je jeho tvář konfrontována s dějem, je i pohled na jeho sobectví zatížen vnímáním širších souvislostí. Nakonec i to jeho přiznání, které ostatně není jediné, je natolik prosto pokrytectví, až reflexí hlavních protagonistů samo sebe vyvrací. Ale to není důležité. Co je důležité, na to si musí (v širších souvislostech) odpovědět každý sám. Tento příběh si rozhodně nedělá ambice na nalezení nějakého moudra, jen se spolu s jeho postavami snaží hledat…

Titulní obrázek na obálce k publikaci ROZEVÁTÁ SETKÁNÍ autora Richarda Gamina

Mé snové tě líbá po těle jak sklenku vína rty oněžní tvůj klín jazyk slov zbavený křičí touhy a mě šimrá tisíce per v touhách plavat s tebou v lotosový květ…

 

u nás již vydána jako druhá povídková publikace, doprovázena něžnými kresbami akademické malířky Dagmar Hotařové z Brna.

 

První reakce na sedm povídek, které jsou v podstatě segmenty jednoho příběhu, byť účelově chronologicky trochu zpřeházeného, byla ve smyslu příliš intimní! Byl bych rád, kdyby tam v některých momentech té přílišné intimnosti opravdu bylo, protože jen tak by byl alespoň zčásti naplněn záměr zobrazit touhu po emocích, lásce a přátelství v širších souvislostech. Cožpak právě tahle touha, která nás každého více či méně celým životem provází, není věcí bytostně intimní?

 

Hned v úvodu první povídky Přiznání se jedna z hlavních osob bez zábran představuje jako člověk povrchní a bez-ohledný. Postupem času, ve kterém je jeho tvář konfrontována s dějem, je i pohled na jeho sobectví zatížen vnímáním širších souvislostí. Nakonec i to jeho přiznání, které ostatně není jediné, je natolik prosto pokrytectví, až reflexí hlavních protagonistů samo sebe vyvrací. Ale to není důležité. Co je důležité, na to si musí (v širších souvislostech) odpovědět každý sám. Tento příběh si rozhodně nedělá ambice na nalezení nějakého moudra, jen se spolu s jeho postavami snaží hledat…

 

TYPOGRAF, NÁVRHÁŘ A TISKAŘ

„Tak trochu jsem se vymanil z rodinné tradice. Můj otec knihař mi vždy říkal „knihařina nemá budoucnost, buď tiskařem“. V patnácti letech mě nic lepšího nenapadlo, a tak jsem otce poslechl. Vystudoval jsem polygrafickou školu v Rumburku a po dokončení nastoupil do fabriky (bývalá Severografia, n. p.). Společně se svým otcem jsme tam pracovali až do roku 1992. Tenkrát jsem si založil firmu, abych využil všech znalostí, které mi studium a praxe daly. Brzy ale jsem zjistil, že to nestačí. Počítače, o kterých jsem do té doby jen slyšel od jiných, se staly nezbytností. Natolik mě zlákaly, že jsem se přihlásil na České vysoké učení technické v Praze (fakulta elektrotechniky, katedra počítačů). Zde jsem se setkal s opravdu pro mne dosud nepoznaným a zajímavým prostředím s velmi kvalitním přístupem profesorů a lektorů. ČVUT mě natolik ovlivnilo, že se dál zabývám svým oborem rozšířeným o digitální technologie v tisku a reklamě.“