120 let historie

KNIHAŘ A MUZIKANT


František Plátek starší, narozen 1882, pocházející z Malé Skály, založil knihařskou dílnu v Turnově ve Skálovi ulici, naproti muzeu. Byl nejen vyučeným knihařem, ale především náruživým muzikantem. Patřil do party maloskaláků, kteří se vždycky na jaře sebrali a jeli do Ruska a potom i jinam do Evropy s cirkusovou kapelou. Jakmile byl jeho syn schopen vést dílnu, tak mu ji hodil na krk, protože muzika byla u něho na prvním místě. Syn musel převzít rodinnou tradici. Dříve všechna řemesla vzkvétala díky tomu, že někdo založil živnost, pracně ji budoval, dal do toho svůj majetek a bylo pak osobní povinností syna, aby vše převzal, protože nebylo jiné cesty. I když syn inklinoval k něčemu jinému, neměl chuť dělat to, co táta, musel se podřídit. Když už byl k tomu donucen, tak si řekl, že to bude dělat lépe než táta. Tak byl zaručen rozkvět řemesel a jejich pokračování. V naší rodině to částečně působilo také.

 

 

 


KNIHAŘ A LOUTKAŘ


František Plátek mladší, narozen 1905 ve Vranovém okres Tunov a od 18. srpna 1919 do 18. února 1922 se vyučil a svou věrností, pilností a dovedností úplnou spokojenost svého vyučitele si získal, pročeš se za schopného knihařského pomocnika prohlašuje. Na doklad toho jest tento výuční list vlastnoručními podpisy a pečetí opatřen v Turnově dne 16 června 1922.
František se vyučil a musel převzít dílnu. Doplňoval si své znalosti ve speciálních kurzech u mistra Bradáče, jednalo se o různé náročné techniky jako bylo zlacení. Postupně překročil hranici běžného řemesla, stal se i členem výtvarného spolku turnovského Díla, takže zůstával ve stálém kontaktu s kumštýři jako byli Vik, Vorlíček, Kinský, Durych, Linka, Juna a další. Z literátů chodili za ním Šalda, Majerová a mnozí další. Znali jeho práci a tak přijížděli, aby pro ně udělal vazbu. Opačně, když dostal nějakou závažnou zakázku, obracel se na Durycha nebo na Kinského, aby mu vypracovali návrh.

Tak jako měl jeho otec celoživotní lásku hudbu, on měl loutkařinu. V Turnově byla loutková scéna a byla na opravdu vysoké úrovni. Věnoval se loutkařině velmi intenzivně, znal se se všemi osobnostmi, jako byli Malík a Skupa a jí dal nakonec přednost, jako jeho otec kdysi hudbě.  V padesátých leteh se přestěhoval z Turnova do Liberce za svým řemeslem a hlavně za loutkovým divadlem, které v Liberci spoluzakládal.

 

 

 


KNIHAŘ A VÝTVARNÍK


Jiří Plátek, narozen 1929 v Turnově.
V letech 1946 - 1949 studoval na Státní grafické škole v Praze v mistrovském oddělení knihařském u profesora 0. Blažka. Samostatně vystavoval v Hradci Králové, Praze, Teplicích, Liberci, Kroměříži a v Turnově. Je zastoupen ve sbírkách u nás i v zahraničí. Díla výtvarná pocházejí z dob 65-83, (především se věnoval fotografii, vyřezával, maloval) poté se opět vrátil ke knihařině kde svůj umělecký a řemeslný talent zkloubyl a do dnešních dob vychází z jeho dílny mnoho krásných uměleckých vazeb.

Žije a pracuje v Liberci.


„Začal jsem si občas vázat knihy pro potěšení. Když jsem chtěl udělat nějakou zakázku, byla jediná cesta - přes Dílo, podnik Svazu výtvarných umělců. V té rozporuplné době se na jedné straně řemeslo likvidovalo, dívalo se na něj skrz prsty, na druhé straně se z něj dělalo bůhvíjaké umění. A o tom, co je umění, rozhodovaly různé komise. Devadesát pět procent členů komise vidělo výtvarně zpracovanou vazbu poprvé, přesto jsem dostal vyrozumění, že mé práce neodpovídají požadované výtvarné kvalitě. Stejné práce jsem pak poslal na Trienále umělecké knižní vazby a tam jsem obdržel čestná uznání.“

„V. 60. létech jsem se hodně věnoval fotografii. S fotografy Kabíčkem, Pikousem, Postupou a dalšími jsem zakládal studio výtvarné fotografie. Měl jsem potřebu se nějak realizovat, fotografii jsem věnoval dost času, ale stále mi v ní chyběl třetí rozměr. Tak jsem se pomalu vracel ke knihařině. Důležitým impulsem bylo doporučení sochaře Františka Paulů, který mi tehdy řekl: „Vykašlete se na fotografii, to dělá kdekdo. Umíte něco, co umí jen málo lidí.“ A tak jsem se vrátil ke knihám.“

Mnohé lidské profese, které by se před pár desítkami let neodvážil nikdo spojovat s uměním, se dnes stávají natolik výlučnými, že o nich mluvíme jako o uměleckých řemeslech. Sem patří i knihařství a především jedna z knihařských specializací, umělecká knižní vazba. Předpokladem pro zvládnutí oboru knižní vazby je znalost klasických řemeslných postupů, které se dědily po staletí z generace na generaci, a dokonalá technická dovednost. K tomu přistupuje výtvarné zpracování založené na tvůrčí práci. Tak vzniká umělecké dílo, originál, který je vizitkou kultivovanosti majitele i cenným objektem zájmu sběratelů.
Kniha vždy byla a dosud zůstává známkou kulturnosti národa. Spojuje v sobě výtvarné a literární tvoření a je-li umělecky ztvárněna, stává se krásným předmětem, uměleckým dílem, výtvarným objektem...
V běžném životě spojujeme knihu jen se jménem autora - Spisovatele. Přitom je kniha podivuhodné dílo, na jehož vzniku se podílí mnoho profesí, bez nichž se na cestě od rukopisu ke čtenáři nemůže obejít. Vedle spisovatele dává knize tvar výtvarník, ilustrátor, fotograf a knižní grafik. Neobejde se bez práce sazeče, reprodukčního grafika, tiskaře a knihaře, jenž vtiskne knize konečnou podobu a opatří ji vazbou, která knihu chrání, zdobí a reprezentuje. Přitom nesmíme zapomenout na vydavatele, bez jehož přítomnosti by kniha nespatřila světlo světa, ale i na kvalitního knihkupce a nakonec i vzdělaného čtenáře.
V dnešní utilitární době se ke knize často přistupuje jako ke spotřebnímu zboží. Pak se nám může náročná výtvarně ztvárněná vazba jevit jako zbytečný luxus. Naštěstí jsou mezi námi stále ti, které láska ke knihám a umění neopustila. Někteří z nich krásné knihy sami tvoří, jiní se jimi s potěšením obklopují. Mezi nejuznávanější centra knižní vazby jsou počítány Francie, Anglie a Německo. Také česká knižní vazba má svůj dobrý zvuk a dokonce se mluví o české škole umělecké knižní vazby. Poněkud paradoxně k tomu přispěla i minulá doba, která zlikvidovala řemeslnické dílny a celé řemeslné obory. Mnozí své profese nedokázali navzdory tomu opustit a pokračovali v nich v soukromí, kde vytvářeli originální díla, která byla prezentována na výstavách; u nás především na Trienále umělecké knižní vazby. Těchto přehlídek se s úspěchem účastnil i Jiří Plátek, pokračovatel rodinné knihařské tradice. Na květen a červen letošního roku připravilo turnovské muzeum výstavu jeho uměleckých knižních vazeb. Při té příležitosti jsme si s Jiřím Plátkem povídali o minulosti, současnosti a budoucnosti knihařství a umělecké knižní vazby.

UČEDNICKA LETÁ
„Maminka měla o mé budoucnosti trochu jiné představy, ale někdo musel knihařskou dílnu převzít. Tak jsem se vyučil u otce a protože chtěl, abych měl lepší podmínky než jaké měl on sám, přihlásil mě na grafickou školu do Prahy. V té době to byla škola ryze výtvarná a mým štěstím bylo, že jsem se dostal k Oto Blažkovi, který je dodnes uznáván jako nekorunovaný král naší umělecké knižní vazby. Tomu vděčím za mnohé. Při studiu jsem se snažil trošku si přivydělat. Otec mi vyjednal praxi u Jaroslava Doležala, předního knihaře, výtvarníka. Sice jsem v jeho dílně dělal běžnou knihařinu, ale viděl jsem kolem sebe to nejlepší řemeslo. Škola mě naučila výtvarné preciznosti, kterou jsem pak v životě a ve své práci často potřeboval."

PO VÁLCE
„Skončila studia a já se vrátil do Turnova. jenže to už se blížila doba, kdy existence naší dílny měla skončit. Dílna se musela předat komunálu. Otec měl to štěstí, že jeho dobrý kamarád, který díky svým stykům věděl, co se připravuje, přišel jednoho večera otce varovat: Fronto, ty tady máš nové mašiny koupené na půjčku, zbav se jich co nejdříve, protože oni ti to seberou a tobě zbydou jen dluhy. Poslechl ho, strojů se zbavil a vzal si všechny nástroje, kterých bylo třeba k umělecké vazbě.
Dílnu zabral komunál. Když musel otec dílnu opustit, odešel do Liberce a začal se věnovat loutkařině. Stal se zakládajícím členem tehdejší krajské loutkové scény, dnešního Naivního divadla. Krátkou dobu, než se dílna předala, jsem byl jejím vedoucím. Ještě jsem tu chvíli pracoval před nástupem na vojnu, ale po vojně jsem také já knihařinu na čas opustil. Žil jsem v Liberci a vystřídal různé profese, až v šedesátém roce jsem nastoupil do liberecké tiskárny, kde jsem třicet roků pracoval jako mistr v knihárně. Nikdy mě to neuspokojovalo, ba naopak. To, co jsem se naučil u otce a ve škole, to vše se tu ve velkém popíralo. Obzvlášť v té době se o kvalitu nikdo nestaral, hlavně, že z linky padalo hodně knih. A tak jsem zatoužil udělat si knihu tak, jak jsem se to celá léta učil."

DÍLNA
Naše turnovská dílna stála naproti muzeu. Dům měl velký dvůr, kde  si malý Jirka hrával s Pavlem Staňkem, klukem od vedle, dnes dirigentem ostravského orchestru. Už v té době jsem nasával atmosféru knihařské dílny, kam přicházeli výtvarníci a literáti. Někteří výtvarníci byli v dílně denními hosty. Já seděl někde v koutě, hrál si a pozoroval, co se kolem mě odehrávalo.
V dílně, kterou vedl otec, byli dva tovaryši a jeden učedník. Ten, když se vyučil, buď zůstal, jako tovaryš, anebo odešel. Také já jsem se stal učedníkem a vykročil na cestu knihařského řemesla.

ŘEMESLO
„Každá činnost, na oboru nezáleží, má řemeslný základ. I sochař musí umět vzít do ruky kladivo a dláto i malíř musí znát malířskou techniku. Domnívám se, že každý člověk se může naučit všechno. Může se naučit jakémukoliv řemeslu, může se naučit malovat, ale to je pouze základ, první předpoklad pro dobrou práci. K tomu přistupuje talent, cit, vztah k tvůrčí práci a cosi, co nutí člověka tvořivě se projevit. Tady je určitý mezník. Tady se rozhoduje o tom, dá-li člověk do práce něco víc než si žádá běžné řemeslo. Člověk vytváří originál a dává do něho i kus sebe. Mluvíme pak o uměleckém řemesle. Nepovažuji to sice za nejvhodnější označení, ale žádné lepší neznám.“

UMĚLECKÉ DÍLO
„Obraz vnímáme zrakem, sochu také a jen výjimečně se jí můžeme dotknout. Kniha má tu zvláštnost, že si ji můžete vzít do ruky a vnímat ji intenzívně též hmatem. Cítit materiál. Drsný hladký, příjemný - nepříjemný. Prolistovat si ji. Knihu v krásné vazbě bereme do ruky jako svátost. Máme touhu se jí dotknout a zároveň obavu, abychom jí neublížili. A když se začnou knihy užívat, to platí o kronikách, biblích či modlitebních knížkách, dostanou časem další vzácnou hodnotu, zvláštní patinu, která na první pohled vypovídá o jejich dlouhém a bohatém životě.    
Bohužel většina lidí dnes ani netuší, že existuje něco, co se nedá koupit běžně v knihkupectví, co se normálně nevydává, co se dělá jako soukromý tisk nebo píše přímo rukou. I dnes vznikají autorské knihy, které dříve vytvářel například Josef Váchal. Často je to jenom jedna kniha. Jeden originál jako obraz. Umělecké dílo. A pro knihaře je velkým potěšením, když může svou vazbou takové dílo dovršit."

KNIHA
„Když si vybírám knihu, pro kterou vytvořím vazbu, musí mě něčím zaujmout. Mohou to být různé věci a čím více jich bude, tím silnější je chuť pustit se do práce. Jednak obsah knížky, grafická úprava, výběr papíru, formát. Už zajímavý formát může být prvním impulsem. Důležitý je i kontakt s výtvarníky a vydavateli.
Knihu často otevřete, ještě ani nevíte, co přesně obsahuje, ale už na vás nějak dýchá, už k vám nějak promlouvá. Musím se do díla vcítit, musím znát základní myšlenku. Pokud to dělám s láskou a citem, tak mě to samo vede.“

SOUCASTNOST

„Knihařina byla vždy řemeslem, na němž se nebohatlo a asi jím i zůstane. Největší osobností naší současné umělecké knižní vazby je Jindřich Svoboda z Brna. My ostatní mu nějak nestačíme. Nedávno byla aukce jeho špičkových děl a pro-dala se sotva třetina a to jen za vyvolávací ceny. Ale tohle nebude jen problém knihařiny. S ne-doceněním se asi potýkají zrovna tak ostatní řemesla. Lidé většinou zatím preferují jiné hodnoty. Za hezké auto dají statisíce, za knihu v krásné vazbě se zdráhají dát více peněz. Věřím, že se to změní. Chce to čas. Je tu mnoho věcí, které byly lidem dlouhá léta upírány. Až si jich užijí, jistě budou hledat také jiné hodnoty.“

BUDOUCNOST
Myslím, že knihy člověk nikdy docela neopustí, i když nebudou tak rozšířené jako dříve. Věřím, že z knihy se stane větší vzácnost. že i v mladších generacích vyrostou ti, kteří se budou zajímat o krásné tisky a umělecké vazby. Člověk, i když žije sebeuspěchanější život, bude vždy toužit po něčem hezkém, co mu udělá radost a čím se potěší.

 

 

HOROLEZEC A LYŽAŘ


 

Evidované prvovýstupy

cesta klasifikace rok
PLÁTKŮV KOMÍN (ČERTOVKA) 3 UIAA 0
PLÁTKŮV KOUT (ROZEKLANÁ) 5 UIAA 0
NORMÁLNÍ CESTA (BUCHTA) II JPK 1949
VÝCHODNÍ ROH (GALEON) V JPK 1949
ODPOLEDNÍ CESTA (JULIE) VII JPK 1951
PONURÁ CESTA (OPOMENUTÁ) VII JPK 1951
PLÁTKOVA STĚNA (SFINGA) VII JPK 1951
PERNÍKOVÁ STĚNA (KAVČÍ VĚŽ (KOTLÍK)) VIIb JPK 1951
ZADNÍ CESTA (KOŤÁTKA) V JPK 1951
REJŽÁK (KOPALOVA SPÁRA) (ŽELEZNÉ VĚŽE) VIIb Písk.Sasko 1956
celkem = 10